Aleš Záveský

* 1. 6. 1926, Mošovce (Slovensko) - 24.12.1995, Prachatice

Aleš Záveský patří mezi výjimečné osobnosti prachatického regionu, nejen jako pedagog a průkopník ekologické výchovy v Čechách, ale také jako charismatický člověk, který svou láskou k přírodě a širokou škálou vědomostí dokázal zapůsobit na několik generací svých žáků a následovníků a zapsat se do paměti veřejnosti města Prachatic a okolí.

Narodil se v Mošovcích na Slovenskuu, odkud se pozdě;ji s rodiči přestěhoval do středních Čech. Po studiích na gymnáziu v Rakovníku absolvoval Pedagogickou fakultu Karlovy univerzity v Praze, a poté působil jako ředitel školy v přírodě při ÚNV Hlavního města Prahy. Krajinou, ve které zakotvil a které věnoval i největší díl své práce, se ale nakonec stala Šumava a Pošumaví.

V roce 1958 se přestěhoval do Prachatic, kde nastoupil na Základní školu Vodňanská a vyučoval předměty své aprobace (biologie, zeměpis, chemie a pěstitelské práce) až do roku 1991. V 90. letech pak pracoval v roli odborného poradce pro ekologickou výchovu v nově vzniklém Centru ekologické výchovy Dřípatka. Za své učitelské praxe se vždy snažil o zvýšení efektivity výchovně vzdělávacího procesu, po třicet let pracoval jako okresní metodik přírodopisu a biologie na školách Prachatického okresu i Jihočeského kraje a podařilo se mu vytvořit nejmodernější učebnu přírodopisu v regionu. Část svého působení na žáky přesunul přímo do přírody - nejdokonalejší učebny.

Rozvíjel zájmovou činnost dětí základní školy (praktická cvičení z přírodopisu, řízení a vedení hlídek ochrany přírody), později založil oddíl Mladých ochránců přírody. Aleš Záveský coby pedagog i iniciátor a vedoucí zájmových kroužků dětí obdržel řadu ocenění okresní i celostátní úrovně, mimo jiné také titul "Vzorný učitel".

Mezi úspěchy Aleše Záveského v oblasti pedagogiky patří také vybudování Školní přírodní rezervace Pod Vyhlídkou, tehdy prvního zařízení tohoto typu v Evropě, a zřízení Stanice Mladých ochránců přírody, kterou jako metodické centrum pro výchovu k ochraně přírody a životního prostředí vedl po celou dobu svého působení. Navíc je Záveský autorem i spoluautorem mnoha příspěvků s ekologickou tématikou pro regionální i celostátní tisk, filmů a pořadů pro Československou televizi i rozhlas. Z jeho činnosti vznikla i řada metodických materiálů, manipulačních záložek s přírodovědnou a výchovnou tématikou a podílel se na vzniku průvodců po naučných stezkách okresu. Veškerý svůj volný čas věnoval práci s dětmi a jeho činnost v oblasti ekologické výchovy byla s veřejným uznáním prezentována i na mezinárodních seminářích a kongresech, takže kromě svých žáků mohl inspirovat i účastníky těchto akcí, a díky nim se jeho pojetí environmentalistiky šířilo dále.

Kromě pedagogiky a ekologické teorie si našel čas i na praktickou ochranu přírody, např. od počátku 60. let působil jako zpravodaj okresního aktivu Státní ochrany přírody v Prachaticích. Podílel se na organizaci tehdy vyhlašovaných maloplošných Chráněných území v Chráněné krajinné oblasti Šumava, což obnášelo i vlastní pracovní nasazení při značení hranic CHKO apod. Pracoval jako aktivní dobrovolný strážce a pomáhal při zřizování dalších maloplošných Chráněných území a péči o ně, i při budování naučných stezek a tras (od podání návrhu na zřízení, přes zpracování tištěných průvodců až po pomoc při realizaci projektu).

Množství aktivit Aleše Záveského a jeho záběr byly neuvěřitelné. Vedle už zmíněného stihl organizovat také prázdninové pracovní týdny, zaměřené na péči o chráněná území, expedice do Chráněných území celé republiky, "letní školy ochrany přírody", a navíc jako jeden z prvních zakládal geofondové plochy rostlin a přispěl tedy k záchraně mnoha vzácných a chráněných druhů. Byl také zakládajícím členem Rady ekologické výchovy a nadace EVA.

Ke konci svého života, po odchodu do důchodu, zůstal pracovat v Centru ekologické výchovy Dřípatka v Prachaticích (které se vyvinulo ze Stanice mladých ochránců přírody) spolu se svým nejbližším spolupracovníkem Bohuslavem Naušem. Další z jeho spolupracovníků a bývalá žákyně Helena Klimešová se po Záveském stala ředitelkou Centra. Dlouholetá činnost Aleše Záveského v ochraně přírody, environmentální výchově a jeho práce s dětmi se zde v Centru ekologické výchovy završila. Zemřel na Štědrý den v roce 1995.

Jako pedagog…

Jako ochránce přírody…

Bibliografie


Vratislav Francl: Za Alešem Záveským (1926 - 1995)
in: Šumavský kalendář 1997 (Memoáry Šumavského kalendáře), Vimperk 1997

Utrhl jsem květinu - zvadla? Chytil jsem motýla - uhynul mi v dlani! Teprve potom jsem pochopil, že krásy lze se dotýkat jen srdcem! ~ John Lennon

V tomto medailonu se pokusím čtenáře Šumavského kalendáře seznámit s vynikající osobností ochranáře a průkopníka české ekologické výchovy, prachatického učitele Aleše Záveského.

Jeho život je dnes vlastně už legendou o člověku, který dokázal v rámci své profese i mimo ni odvést naší společnosti tolik smysluplné práce, jakou by možná nestihla ani celá bohatě dotovaná instituce. Takový byl Aleš Záveský. Je rodákem až ze Slovenska od Mochovců, kde jeho otec za první republiky působil jako státní zaměstnanec. Později se s rodiči přestěhoval na Berounsko. Po absolvování Pedagogické fakulty UK v Praze s učitelskou aprobací biologie, chemie a zeměpisu, působil jistý čas jako ředitel školy v přírodě při bývalém ÚNV hlavního města Prahy. V roce 1958 se s rodinou přestěhoval na Šumavu do Prachatic, kde přijal místo na zdejší ZŠ. Šumava Aleše Záveského lákala, nicméně dosídlovat v té době pohraničí bylo spojeno vždy se štrapácí a obětmi.

Hlavním předmětem, který zde vyučoval, byla biologie. Brzy na sebe upozornil vynikajícími výsledky. Jeho žáci totiž suverénně obsazovali v přírodovědných soutěžích první místa v jejich okresních i krajských kolech. Byl znám tím, že se svými žáky - členy kroužků mladých ochránců přírody, pravidelně o víkendech vycházel nebo vyjížděl do přírody. Jeho kabinet a pracovna se brzy zaplnila sbírkami přírodnin. Nechyběli tu ani živí živočichové, rostliny a moderní učební pomůcky, které si často sám zhotovoval. Zřejmě proto mu byla svěřena brzy i funkce okresního metodika vyučování biologie, kterou pak úspěšně zastával celých třicet let. Ačkoliv byl v klasifikaci na své žáky o poznání přísnější než jeho kolegové, tato skutečnost neubrala na jeho popularitě mezi dětmi.

Členy svých zájmových kroužků si proto mohl vybírat, protože na místo jednoho odpadlíka už čekalo několik náhradníků. On to s dětmi jak se říká dobře uměl a také jejich rodiče si většinou považovali, že mají právě jeho. Mohli si být jisti, že je o ně spolehlivě postaráno a navíc se i něco užitečného naučí či prožijí.

Začátkem 60.let se Aleš Záveský stal zpravodajem okresního aktivu Státní ochrany přírody v Prachaticích. Zde jsem ho také poznal - shodou okolností byl jsem v té době učitelem na zdejší lesnické škole. Zajímal jsem se o jeho metody práce s mládeží a byl překvapen nejen jeho pedagogickými úspěchy, ale i skutečností, jak se během pěti let dokázal seznámit s regionálními zvláštnostmi přírody Prachaticka. Totiž - to, co on stihnul projít a pozorovat za poměrně krátkou dobu, jiným učitelům a učitelkám by na to často nestačil ani celý život! Ve své práci měl pevný systém. Byl z rodu těch kantorů, kteří do školy přicházeli jako první a poslední z ní odcházeli.

Když jsem se stal v r.1964 okresním konzervátorem státní ochrany přírody (což byla dobrovolná nehonorovaná funkce), často jsem se s ním radil o veškeré činnosti ochranářského aktivu a on ochotně přebíral řadu náročných úkolů. Vždy na něj bylo stoprocentní spolehnutí. Tenkrát právě byla formálně vyhlášena CHKO Šumava, nicméně vše zůstávalo jen na papíře a veškerá odpovědnost v tomto směru ležela na okresech - respektive jejich odborech školství a kultury, pod které tenkrát ochrana přírody spadala. Měl jsem tenkrát velké štěstí na některé jeho tehdejší pracovníky, že mně vycházeli vstříc (Grabmüller, Březina, Prošek) a měl jsem také štěstí na vynikající zpravodaje, kde Aleš Záveský býval tak říkajíc mou "pravou rukou" a neodpustím si jména dalších vynikajících zpravodajů - obětavců, např. Kocourka (pozdějšího inspektora kultury), polesného Lukáše, J.Svojšeho, učitele Bumbu, tesaře Šetku, Nauše (rovněž pozdějšího inspektora ochrany přírody), Junka - okresního pomologa, mistra kovářského Krejzu atd. Byla to vynikající parta, s níž se zdarma a ve volném čase podařilo zajistit takové úkoly, jakými bylo např. první vyznačení hranic rezervací Mrtvý luh, Trojmezná, Boubín, Jezerní slať atd.

Aleš Záveský byl iniciátorem a také hlavním budovatelem populární Medvědí stezky (otevřené v r.1967), která byla po Medníku druhou československou naučnou stezkou. Ve stejném roce je s jeho jménem spojeno i zřízení první československé školní přírodní rezervace "Pod Vyhlídkou" u Zdenic. Stalo se tak v metodické spolupráci se známým ochranářem Dr. J.Čeřovským. Slavnostní otevření této první učebny v přírodě došlo až v příštím roce 1968 - shodou okolností právě v době, kdy nedaleko odtud byla v zákopech sovětská okupační armáda s hlavněmi svých zbraní zaměřenými na nedaleké Prachatice. Vlastní školní přírodní rezervace (dále jen ŠPR) zde představuje lesní světlinu na zrašeliněném prameništi s neobyčejnou koncentrací chráněných rostlin. Děti tu od té doby provádějí pozorování po celý rok. Mimochodem na ŠPR o rozloze 1,5 hektaru bylo zaregistrováno 375 druhů rostlin! Dnes skrz ŠPR vede naučná trasa a k dispozici je i tištěný pěkně ilustrovaný průvodce.

V roce 1973 byla vybudována u ŠPR tzv. terénní stanice - jedná se o pěknou roubenou chatku, která mladým ochranářům umožňovala nejen útočiště před nepohodou, ale hlavně možnost přenocování. Tahle stavba nebyla prováděna "na klíč", ale brigádnicky společnou prací ochranářů, dětí ZŠ i jejich rodičů. Po formální stránce vlastní Stanice mladých ochránců přírody byla úředně zaregistrována v r.1972, nicméně její chod zajišťoval učitel Záveský tak říkajíc po pracovní době, neboť mu na tuto činnost neslevili ani hodinu. Financování Stanice mladých ochránců přírody (SMOP) bylo částečně z rozpočtu školy a hlavně z veřejných sbírek na tzv. "Šumavské konto mládeže", zřízené při odboru kultury tehdejšího ONV. V roce 1987 A.Záveský s J.Čeřovským iniciovali ku příležitosti 20.výročí založení ŠPR svolání mezinárodního semináře do Volar na téma "Využívání ekopedagogických ploch". Byli zde účastníci z deseti států včetně zástupců UNESCO. Se jménem A.Záveského je na Prachaticku spojeno zakládání genofondových ploch ohrožených rostlin, tvorba naučných stezek Sudslavický okruh, Javorník a U Irů lípy, záchrana perlorodek na Blanici, organizace letních škol ochrany přírody a expedic do chráněných krajinných oblastí a národních parků, soupis stromů chráněných státem atd., atd. Dlouhý výčet by znamenal vyjmenovat jeho publikační činnost.

Je autorem nespočtu metodických listů (např. Otvírání studánek), spoluautorem průvodců po citovaných naučných stezkách a trasách. Své celoživotní zkušenosti shrnul do publikace sepsané společně s Dr. J.Čeřovským a vydané v roce 1989 pod jménem "Stezky k přírodě". S jeho jménem bylo v Prachaticích vždy spojeno vítání jara pořádáním Dnů ochrany přírody. Známá byla i jeho vystoupení v rozhlase a spolupráce s Krátkým filmem. Začátkem 70.let se Aleš Záveský blíže seznamuje s novým inspektorem ochrany Bohuslavem Naušem, který se brzy stává jeho nejbližším spolupracovníkem. S ním pak plánoval a realizoval většinu svých projektů kolem SMOP i jiných a s ním i společně publikoval. Vedle jeho vědomostí využíval i jeho vynikající řemeslné zručnosti při práci se dřevem, jako nejčastějším materiálem, který v terénu ochranáři využívají. Spolupráce mezi nimi přerostla v nerozlučné přátelství. Oba dva vnesli společně do moderní ochranářské praxe nový prvek, který pojmenovali SLUŽBA PŘÍRODĚ. Většinou šlo o tvrdou manuální práci spojenou někdy i s praktickým strážením. Jednalo se o značení rezervací, budování naučných stezek a jejich údržbu, zimní přikrmování ptactva, vracení vyplavených perlorodek do koryta řeky, přesazování ohrožených rostlin do bezpečných lokalit, atd. Něco takového, jako zatlučení tabulky se znakem rezervace, přímo do kmene stromu, to pro něj neexistovalo! Všechny tabulky musely být na dřevěných sloupech. Vzpomínám si, jak jsme někdy v r.1967 vynášeli do jezerní stěny Plešného jezera tři tabulky na těžkých sloupcích. Jedna přišla na vrchol Plechého, druhá na Trojmezí a třetí až na vzdálený Třístoličník! A k manuální práci Aleš Záveský v rámci služby přírodě také soustavně vedl své mladé ochranáře.

Často jsem se s nimi potkával tak říkajíc "v akci". Vždy se jednalo o dobře sehraný tým, kde každý plnil nějaký úkol. Byla to radost se na ně dívat. A při tom se vždy jednalo o "školu hrou", kde deseti až patnáctileté děti pod jeho vedením dokázaly odvést práci, za kterou by se po řemeslné stránce nemuseli stydět ani dospělí. A podobně to bylo při jejich odborných pozorováních prováděných s neobyčejnou odpovědností a pečlivostí. Ona pozorování měla svůj smysl, však nejednou vedla k objevům nových lokalit, např. vzácných rostlin i živočichů v regionu, což následně poskytlo podklady pro vyhlášení přírodních rezervací. Tak se stalo např. na vápencích u Sudslavic nebo u Zdenic.

"Záveského děti", jak se mladým ochranářům též někdy říkávalo, byly vedeny po skautském způsobu ke zdravému sebevědomí a také samostatnosti, zvláště co se týká jejich ekologického myšlení. A to byl právě jeho největší přínos a také mistrovská profesionální dovednost pedagoga. Jejich sympatické vystupování, to nebylo jen líbivé divadlo pro dospělé, vázané na přítomnost svého učitele! Jeho žáci si odnášeli do života něco trvalého. Úplně něco jiného však bylo, když za ním jeho tehdejší současní nebo bývalí žáci přicházeli na poradu či návštěvu, zvláště když byli v některých věcech na pochybách. Vždy si pro ně našel čas, aby si vyslechnul, že tam a tam se stalo to a to. Pozorně je vyslechnul a podle okolností poradil, pomohl a tam, kde se jednalo o přírodu, pokusil se zjednat nápravu. Ti nejvěrnější z jeho mladých ochranářů za ním docházeli i v době studií na střední či vysoké škole a někteří ¨ se stali členy Dřípatky a příležitostně nebo pravidelně mu pomáhali v práci s mládeží.

Dřípatka je podpůrný spolek současného Centra ekologické výchovy v Prachaticích, o kterém bude zmínka ještě na samém závěru článku. Aleš Záveský nebyl nikdy členem žádné politické strany. Mýlil by se však ten, kdo si myslí, že člověk s takovou úžasnou produktivitou práce měl na svém pracovišti vždy tak říkajíc "zelenou". Jako na muže ve feminizované škole na něj bylo nakládáno víc než dost v podobě přidělování nejrůznějších úkolů a nespočetného suplování za chybějící kolegyně. Navíc v době komunistické totality bývala ekologická výchova tak nanejvýš z milosti trpěna. Ekologie se totiž v té době dostávala do střetu s megalomanií socialistického zemědělství a nejen jeho. A kdo se s ní podrobněji zabýval, nutně se dříve či později dostal do sporu s komunistickou vrchností a jak se říká "nesl svou kůži na trh". Tak to bylo i s Alešem Záveským. Navíc některé jeho pedagogické úspěchy u některých budily závist. A od závisti je už jen krok k pomluvám?.

Přišel listopad 1989, který pomohl realizovat sny a touhy šumavských ochranářů přírody. Ze Stanice ochránců přírody, fungující v jedné osobě svého vedoucího, se postupně vytvořilo samostatné Centrum ekologické výchovy (CEV) se čtyřmi kmenovými zaměstnanci. Aleš Záveský, který v r.1991 odešel do důchodu, zůstává zde spolu s Bohuslavem Naušem externím pracovníkem - respektive jeho ekologickým poradcem. CEV v Prachaticích má celokrajskou působnost. Disponuje samostatným pavilónem se dvěma odbornými učebnami, laboratoří, kancelářemi, jídelnou, noclehárnou pro 40 osob, dílnou i autem. Jeho výchovné programy např. v r.1994 absolvovalo pře 9 000 účastníků od žáků mateřských škol, ZŠ, přes středoškoláky, až po vysokoškoláky a hotové učitele - pedagogy z ČR i zahraničí. (Aleš Záveský totiž hovořil třemi světovými jazyky.) Vůbec není náhoda, že v čele CEV stojí jeho někdejší dobrá žákyně - dnes učitelka Mgr. Helena Klimešová z Prachatic. Momentálně má dost starostí. I na školství se totiž šetří a vůbec není lehké takové unikátní zařízení, jakým je CEV, udržet v provozu v tvrdých podmínkách tržního hospodářství. Byl konec roku 1995. Všude samý sníh a 22.prosince se sešli na předvánoční posezení do CEV členové a příznivci Dřípatky.

Nechyběl zde ovšem ani Aleš Záveský, ačkoliv už se necítil zdráv. O dva dny na to na Štědrý den odpoledne v kruhu své rodiny usedl do křesla, usnul a náhle zemřel. Jeho srdce dotlouklo a již mu nebylo pomoci. Tak odešel vzácný člověk, který se po celý svůj život doslova rozdával pro druhé. Dokázal při tom realizovat své sny, vychovat si následníky a včas jim předat štafetu. Šumavské Prachatice se mají kým a také čím chlubit.

Ostatně - přijeďte se o tom přesvědčit do tohoto půvabného starobylého města pod horou Libínem!